Název

Víkendová pohoda na Lužnici, Tábor, 13.–15. 5. 2016

Popis

Třináctého v pátek je v Praze v 17.15 polojasná obloha s teplotou okolo 20 st. Celsia. Hranice Prahy přeťal silný déšť a bouřky, blýská se (snad na lepší časy), cestou ve vlaku vypadává signál nejen kvůli tunelu… Rychlík se plouží. Do Tábora dorážíme o cca 20 min. později…, tj. v 19.24. V ohromné průtrži mračen ztrácím cestou obal na kufr zapůjčený z mého batohu. Tak se pro něj kus vracím. Válí se na mokré silnici. Rukáv mám promoklý, stéká mi voda z deštníku, ale blížíme se k náměstí, a to znamená, že už jsme blízko sucha. Najednou přestává pršet a vzduch nasycený všemi vůněmi okolních stromů je lahodný. Mám to tak ráda - po dešti.. Ale vracím se do kupé, které bylo obsazeno nejedním “exotem”. Nenazývala bych takto hrubě nikoho, ale vědce v oboru elektro neustále gumou mazajícího vzorečky na papíře, který se roztahoval až za oblast svého prostoru a narušoval ho tak Danče, navíc ho doprovázel lehký tělesný zápach a k tomu si celou cestu osahával svůj nos - zvnějšku i zevnitř, no nebudu to raději více rozvádět… Hezký pohled to vskutku nebyl. Slečna vedle mě si zase celou cestu osahávala svou pusu. A další dva cestující - mladíci - měli sluchátka v uších a byli vlastně v naprosté pohodě… Po nechtěné jízdě načerno v místním autobusu se dostáváme na stanici U Reálky, kde vystupujeme a kráčíme si to až ke Kostnickému domu u náměstí. A atmosféra dávných věků nás zasahuje přímo u vstupu do kavárny, přes kterou vede cesta do penzionu umístěného v prostorách nad kavárnou. My máme malý pokojík v podkroví, kam šplháme po příkrých schodech, s kulatým okýnkem jako na lodi. Z okna vidíme střechy historických domů. Začíná se stmívat, ale my odhodíme kufry a jdeme nasát páteční atmosféru města. Po malé procházce náměstím usedáme do restaurace Beseda. Máme totiž hlad. Králičí svíčková s karlovarským knedlíkem potěšila mé smysly. Po zahnání hladu, vyrážíme do ulic a 2 hodiny se touláme městem křížem krážem. Vzduch po dešti zde voní po lípě a kaštanu. Hledání dobrého klubu či hospody nás natolik zmohlo, že se vydáváme zpět do našeho pokojíku, kde spokojeně usínáme a těšíme se na nový den našeho výletu. Ráno nás budí sluníčko, svítí tím kulatým okýnkem a také šikmým střešním. V 7 hodin beru foťák a vlítnu do přilehlých uliček. Nikde ani živáčka. Ráno to bylo kouzelné. Tolik romantických zákoutí… kavárniček, domů a vyhlídek. Po dobré snídani začal hon na sekáče (myšleno obchody s oblečením z druhé ruky). Výborný výběr, ulovíme pár kousků. Oběd ve skvělé nekuřácké Recycle restaurant se sedačkami z vlaku. Mňamkový květákový krém a pečená zelenina s rozpečenou bramborou a bylinkovým dresinkem. Vřele doporučuji. A hurá na vyhlídkovou věž. Sluníčko se místy schovává a fouká studený vítr. Šplháme opravdu vysoko a příkře. Ve věži sedí starý pán a prodává historické pohledy, mince, bankovky a známky. Kupuji něco málo Adamovi. Uťapkané dáváme krátkou pauzu v pokoji a pak scházíme schody do kavárny na kafíčko a zákusek. A šup zase mezi domy na prohlídkový okruh městem. Procházíme se u Jordánu, nejstarší to vodní nádrži ve střední Evropě a začíná nám pršet, největší slejvák strávíme schovány před krytým vchodem do muzea. Míjíme hrad Kotnov (Hradiště), který je moc pěkný, navíc jeho vyhlídková věž je nejstarší bateriovou věží u nás. A také je tam umístěn hudební klub. Tam jsem Danču nedostala, když viděla ty náctileté opilé návštěvníky. Trochu mě to zvláště kvůli tomu místu mrzelo. Muzika nezněla špatně v pátek, když jsme šly okolo… a mladí opilci by mi snad ani nevadili… Navštěvujeme bývalý hřbitov nyní Park pod Kotnovem, kde je pár dochovaných náhrobků, památník 1. světové války a hřbitovní kaple sv. Filipa a Jakuba. Listy, květy, tráva i jehličí se krásně po dešti lesknou. Za okamžik opět leje, tak usedáme do čajovny, kde je naprosto mrtvo. Opravdu si odpočineme u dobrého čaje. Vychází sluníčko a my se přesouváme do hospody U Zeleného stromu, kde to naopak žije. Dáváme si večeři a vracíme se do penzionu. Odpočíváme trochu déle a v pozdních večerních hodinách vyrážíme za zábavou. Máme chuť tančit, a tak volíme music club, na který jsme narazily. Hudba není dle našeho gusta, osazenstvo super mix, ale všichni s náladou pobavit se, takže si to nakonec užíváme i my…. Tančíme 2 hodiny bez přestávky a pak hurá do postele. Noc je pokojná, ráno nás opět budí sluníčko, jdeme v 8 hodin na snídani a opět hurá do města. Čeká nás výprodej skladu secondhandu, to je úlet, celá koncertní hala plná tyčí s ramínky, to jsem ještě neviděla. Jedno velké mraveniště a v něm i my dvě nacházející pár obstojných kousků oblečení do naší skříně. Značkové věci za velmi nízké ceny, takže spokojenost. A pokračujeme do Muzea čokolády a marcipánu (tomu jsem věnovala samostatné album). To jsme tedy viděly věci. Celé náměstí z marcipánu, klobouky, figurky, postavičky z pohádek a filmů, do detailu propracované…. a ochutnávka horké čokolády v čokoládovém baru - bílé se skořicí, mléčné s oříšky a hořké s chilli. Mňam a jsme úplně zasyceny. Chceme někam na oběd, ale vlastně nemáme hlad. Počasí se zhoršilo a my máme v plánu ve 13.59 opustit Tábor. Rychlý oběd s velmi milou mladou paní z Liberce v Kozlovně, které vyprávíme o našich cestovatelských zážitcích a ona se zájmem poslouchá, završil naše smyslové zážitky v jednom z dalších krásných měst naší republiky. Plánuji to někdy zopakovat. Navíc jsme nějakých pár zajímavostí ve městě a v okolí nenavštívily. To kvůli těm sekáčům…:) Dani, už teď se mi stýská. Moc jsem si to s Tebou užila. Díky. A třeba ještě někdy příště právě do Tábora. Ale teď mám v hlavě další cíl našeho výletování a tím je město Stříbro.

Kategorie a štítky

Nastavení