Název

Od Velkého močálu k ruinám Zajateckého tábora Rolava a ještě kousek dál, Krušné hory, 14. 5. 2011

Popis

Při výběru výletu na sobotní den hrálo hlavní roli dosud neprobádané místo. Prst na mapě přimáčkl okruh Rájeckým údolím. Rájecké údolí jsme nakonec neprošli, ale to, co jsme zažili a viděli, nám v hlavě zůstane na dalších pár měsíců. Autem míříme k Velkému močálu, Národní přírodní rezervaci vyhlášené v roce 1969 s rozlohou 50,27 ha. Nedaleko od silnice zahlédnu ruiny neurčitého, velmi rozlehlého stavení. Vysoké betonové sloupy mě upoutají natolik, že auto zanedlouho zaparkujeme a vydáváme se vstříc tomuto objevu. Ještě než přejdeme z levé části lesa, zaznamenáváme zbytky starých domů připomínající válečnou dobu.
Zvláštní pocit se násobí při přechodu k ruinám vyhlédnutým ze silnice… Jako neohrožená fotoreportérka vstupuji do míst, kde se před necelými sedmdesáti lety odehrávaly tragické procesy se zajatými vězni… V tuto chvíli tušíce velmi málo o historii tohoto místa, mě polévá horký pot a cítím temno procházejíce se pod vysokými betonovými stropy… Koleje na těžební vozíky, důlní věž, třídírna, schody do nikam, místo, kde se vězni sprchovali, s příběhem vepsaným na zeď, staré boty… Snažím se odtrhnout své myšlenky od těch hrůz, cítím najednou propojení s lidmi, kteří tu trpěli, svírá mě úzkost, ale potřebuji si to místo celé projít, velmi mě to pohltilo. Nedaleko fotím také odkalovací nádrž. Je mi smutno, zvláště poté, co si po 2 km u pomníku přečtu veškerá fakta s tímto místem spojená. Naše putování pokračuje příjemně zvlněnou krušnohorskou krajinou. Ve chvíli, kdy foukne horský větřík, pyl se snese ze stromů a my se stáváme obětí tohoto žlutého prachu. Mám ho v očích, ale neslzím, což je div! Je rozptýlen po louce, válí se v louži, ulpěl nám na botách… Výlet byl zcela dle mých představ.

Kategorie a štítky

Nastavení